Udržitelnější výživa rostlin z hlediska změny klimatu

Souběžně s rychlým populačním růstem ve světě se zvýšila i spotřeba potravin. Nárůst zemědělské výroby zvýšil využívání zemědělských vstupů. Hlavním cílem producentů zemědělských produktů, je získat co nejvyšší množství jakostních produktů. K dosažení tohoto cíle jsou hnojiva jedním z nejdůležitějších vstupů používaných v zemědělství. Průmyslová hnojiva jsou dnes široce používána. Množství dusíkatých, fosforečných a draselných hnojiv používaných v zemědělské výrobě po celém světě v posledních letech ukazuje tabulka 1.

Tabulka 1. Spotřeba dusíkatých, fosforečných a draselných hnojiv ve světě v letech [1]

Kromě průmyslových hnojiv jsou v rostlinné produkci důležité také aplikace organických hnojiv. Podle údajů z roku 2020 jich bylo celosvětově použito téměř 28 miliard tun [1]. Přestože se hnojení rychle zvyšuje, existují velmi důležité problémy týkající se efektivního používání hnojiv. Je známou skutečností, že účinnost používání hnojiv zůstává podle mnoha studií dodnes po celém světě na velmi nízké úrovni. Úspěšné hnojení by mělo být měřeno zajištěním nezbytných výživářských potřeb rostlin během jejich vývojových období a také tím, že by to mělo být provedeno způsobem, který způsobí minimální škody na životním prostředí. Ve skutečnosti se dnes ve světě potýkáme s vážnými ekologickými problémy, zejména kvůli nesprávnému a nadměrnému používání hnojiv.

Významná část skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování, se uvolňuje do atmosféry v důsledku zemědělské činnosti. Emise skleníkových plynů ze zemědělství sestávají převážně z metanu (CH₄) a oxidu dusného (N₂O). Prostřednictvím hnojiv se do atmosféry uvolňují značné emise skleníkových plynů. Podle údajů z roku 2020 bylo 13 % plynů uvolňovaných do atmosféry v důsledku zemědělské činnosti způsobeno průmyslovými a organickými hnojivy aplikovaným do půdy [1].

Míra nárůstu zemědělských emisí v důsledku používání průmyslových hnojiv dosáhla v průběhu času mnohem vyšších úrovní ve srovnání s jinými zdroji emisí. Tabulka 2 ukazuje emise skleníkových plynů z některých zemědělských činností v průběhu let. Za posledních 60 let se nárůst množství emisí způsobených průmyslovými hnojivy přiblížil 10násobku.

Tabulka 2. Změny v emisích skleníkových plynů ze zemědělství v průběhu let [1].

* Míry změn jsou založeny na částkách realizovaných v roce 2020 ve srovnání s rokem 1961

Environmentální dopady používání hnojiv

Emise skleníkových plynů ze zemědělství se sestávají převážně z oxidu dusného (N₂O) a metanu (CH₄). Přestože se tyto plyny vyskytují v atmosféře méně než CO₂, mají vyšší potenciál globálního oteplování. V rámci Global Climate Change Panel bylo uvedeno, že po dobu 100 let mají jednotkové hmotnosti plynů CH₄ a N₂O potenciál globálního oteplování 25krát a 298krát větší než plyn CO₂. Molekuly oxidu dusného mohou zůstat v atmosféře průměrně 114 let [2]. Globálně, ačkoli některé emise N₂O vstupují do atmosféry přirozeně, značné množství emisí vzniká v důsledku lidské činnosti [3]. Zatímco člověkem vyvolané emise N₂O jsou z velké části způsobeny zemědělskou činností, největší podíl na těchto činnostech má používání dusíkatých hnojiv. Dva hlavní způsoby produkce N₂O v zemědělských půdách jsou nitrifikace a denitrifikace. Kromě syntetických hnojiv mají významný podíl na emisích skleníkových plynů v zemědělství také hnojiva organická. Emise skleníkových plynů prostřednictvím zvířecích výkalů způsobují přibližně 22 % celkových emisí skleníkových plynů ze zemědělství [1].

Negativní účinky hnojiv na životní prostředí se neomezují pouze na jejich příspěvek k emisím skleníkových plynů. Mohou také způsobit různé ekologické problémy, zejména kvůli nadměrnému používání. Některé z důležitých jsou uvedeny níže.

Znečištění podzemních vod dusičnany

Podzemní voda se používá jako zdroj pitné vody v mnoha částech světa. Nejvýznamnějšími faktory, které ohrožují lidské zdraví v pitné vodě je mikrobiologické znečištění a znečištění dusičnany. Hnojiva jsou dnes jedním z hlavních faktorů způsobujících znečištění podzemních vod dusičnany. Dusík v dusíkatých hnojivech se může po aplikaci snadno změnit na dusičnany. Dusík aplikovaný do půdy a nevyužitý rostlinami není půdou zadržován a pohybuje se s vodou, zejména poté, co se změní na dusičnany. To je hlavní faktor kontaminace podzemních vod dusičnany. Uvádí se, že 2-10 % dusíkatého hnojiva aplikovaného do půdy se mísí s povrchovou nebo podzemní vodou [4]. K přimíchávání dusičnanů do půd a následně do povrchových a podzemních vod nedochází pouze díky používání chemických dusíkatých hnojiv. Významné množství dusíku se do půdy přidává pomocí organických hnojiv. Dusičnany vzniklé v důsledku mineralizace způsobují stejné škody na životním prostředí.

Akumulace dusičnanů v rostlinách

Stejně jako jsou dusičnany problémem v povrchových a podzemních vodách, mohou někdy způsobit problémy tím, že v rostlinách překročí určitou úroveň. Dusík je jedním z prvků nejvíce čerpaných z půdy rostlinami a přirozeně obsahují velké množství dusíku. Rostliny využívají tento dusík při syntéze některých sloučenin, zejména bílkovin. Někdy se však v důsledku nadměrné spotřeby dusíkatých hnojiv zvyšuje hladina dusíku absorbovaného rostlinami a v rostlinách může dojít k akumulaci dusičnanů. Tato situace je problémem zejména u listové zeleniny.

Dusičnany přijímané pitnou vodou a potravou se v organismu nejprve mění na dusitany a poté tvoří nitrosaminové sloučeniny. Tyto sloučeniny jsou také považovány za toxické, mutagenní a karcinogenní [5].

Zasolování půd

Zasolení půdy je akumulace ve vodě rozpustných solí v půdě v různých formách. Může se vyskytovat přirozeně i uměle. Přirozeně se vyskytující salinita je zejména v suchých a polosuchých oblastech. V těchto oblastech jsou rozpustné soli smíchané s podzemní vodou prostřednictvím vyluhování unášeny do horních vrstev půdy vzlínavostí a následně v důsledku odpařování se voda vzdaluje z prostředí a soli zůstávají. Slanost vytvořená v půdě umělými prostředky je většinou způsobena zavlažováním a hnojením. Zejména v oblastech, kde je pěstování intenzivní, se množství zasolení v půdě v průběhu mnoha let zvyšuje v důsledku používání vysokého množství hnojiv. Tento proces se dále urychlí, pokud se hnojení aplikuje společně s kapkovou závlahou. Při metodě kapkové závlahy se zavlažuje spíše menší plocha než celá půda. Proto na této malé ploše dochází k intenzivnější koncentraci hnojiva (obrázek 1).

Zasolení půdy je jedním z hlavních faktorů, které omezují růst rostlin v zemědělské produkci. Zasolování půdy negativně ovlivňuje příjem vody a živin rostlinami. V důsledku zvýšení koncentrace soli v oblasti kořenů rostlin se zvyšuje osmotický tlak a pro rostlinu je obtížné absorbovat vodu. Navíc dochází k toxickým účinkům v důsledku nárůstu některých iontů a v rostlinách dochází k solnému stresu [6]. Hnojiva vytvářejí efekt slanosti v různých poměrech ve srovnání s ostatními. Koncentrace soli vytvořená hnojivem v půdním roztoku udává jeho hodnotu indexu salinity. Hodnoty indexu salinity některých dusíkatých hnojiv jsou uvedeny v tabulce 3. Zejména v oblastech, kde je slanost problémem, by měla být preferována hnojiva s nižším indexem salinity.

Tabulka 3. Hodnoty indexu salinity některých hnojiv [7].

*Jedna jednotka odpovídá 9 kg

Eutrofizace

Eutrofizaci lze definovat jako přemnožení organismů ve vodě (plankton a sinice) vodního života ve vodách v důsledku splachu dusíku a fosforu ze zemědělsky obhospodařovaných ploch. Hnojiva, která se mísí s vodou, zejména ta obsahující dusík a fosfor, jsou nejdůležitějšími znečišťujícími látkami, které způsobují eutrofizaci. I když je eutrofizace většinou pozorována v oblastech, jako jsou jezera a rybníky, někdy ji lze pozorovat i v řekách a mořích (obrázek 2).

Díky nárůstu živin se zvyšuje hustota fytoplanktonu, řas a některých vodních rostlin ve vodě. Když odumírají, tvoří sediment a jsou rozkládány mikroorganismy. Mezitím množství rozpuštěného kyslíku v prostředí rychle klesá v důsledku intenzivní spotřeby kyslíku. To způsobuje úhyn dalších vodních živočichů, zejména ryb, a snížení stávající kvality vody.

Zvýšení účinnosti používání hnojiv a prevence nadbytečného používání hnojiv

Hnojiva, jeden z nejdůležitějších vstupů v rostlinné produkci, mají často omezenou účinnost kvůli nesprávnému použití. Nejčastěji používaným typem hnojiva v rostlinné výrobě jsou dusíkatá hnojiva. Dusíkatá hnojiva jsou hlavním zdrojem emisí N₂O ze zemědělských půd do atmosféry. Kromě toho, že způsobují emise skleníkových plynů, hrají důležitou roli v mnoha ekologických problémech, jak je uvedeno výše. Budou tedy i nadále představovat značná rizika pro životní prostředí, pokud jejich použití nebude vzato v úvahu.

Nejdůležitější podmínkou efektivního hnojení je uspokojit nutriční potřeby rostliny po celou dobu jejího vývoje, a to s minimálním poškozením ekosystému.

Efektivitu používání hnojiv lze definovat jako schopnost rostlin využívat živiny, které potřebují pro zdravý vývoj na optimální úrovni nebo schopnost vytvářet části rostlin na maximální úrovni [8].

Ačkoli se účinnost využití dusíku liší v závislosti na aplikací a faktorech prostředí, celosvětově je přibližně 25–40 % [9]. Některé faktory, které snižují účinnost používání hnojiv a jejich míry snížení, jsou uvedeny v tabulce 4.

Tabulka 4. Některé faktory, které snižují efektivitu používání hnojiv [10].

Způsobem, jak dosáhnout udržitelné produkce v zemědělství, je zabránit nadměrnému používání hnojiv a zvýšením efektivity používání hnojiv a zaměřit se na postupy, které podporují úrodnost půdy v dlouhodobém horizontu.

Aplikace přesného hnojení

Nadbytečné používání hnojiv v zemědělské výrobě je celosvětově jedním z nejdůležitějších problémů čekajících na řešení. Pro správné hnojení je velmi důležité znát nároky pěstované rostliny na živiny. Při vytváření programů výživy pro rostliny je však nutné znát vlastnosti půdy. V opačném případě je velmi obtížné určit správné množství a vhodný typ hnojiva, které má být aplikováno. Ke ztrátám na výnosu dochází v důsledku aplikace hnojiva pod požadavky rostlin. Nadměrná aplikace hnojiv navíc nejen zhoršuje produktivitu a kvalitu, ale také poškozuje životní prostředí. Jediný způsob, jak přesně určit množství a typ hnojiva, které se má použít, je použít analýzu půdy a listů. Vzorky půdy pro hnojení by měly být odebrány před setím nebo výsadbou, u víceletých rostlin na začátku vegetačního období.

Často používanými metodami jsou aplikace hnoje nebo další organické hnojení. Takové postupy jsou velmi důležité z hlediska uspokojování potřeby živin rostlin. Pokud bude hnojení v oblasti kombinováno s hnojem, měla by být před hnojením také provedena analýza hnoje. Množství podávaného hnojiva by mělo být odpovídajícím způsobem upraveno výpočtem obsahu rostlinných živin v hnoji.

Při aplikaci dusíkatého hnojení by hnojivo mělo být rozděleno do dávek s ohledem na vývojová období rostliny a plány hnojení by měly být podpořeny vhodným managementem závlahy. Ulpění aplikovaného dusíkatého hnojiva na povrchu půdy nebo hluboká infiltrace v důsledku zavlažování snižuje efektivitu použití hnojiva a způsobuje značné ekologické problémy.

Při použití dusíku je důležité aplikovat hnojivo ve vhodnou dobu s využitím místních předpovědí počasí, aby se zabránilo možným ztrátám dusíku. Ztráta dusíku z půdy se úměrně zvyšuje v důsledku zvýšení teploty půdy a nasycení půdní vodou. Vztah mezi klimatickými faktory a ztrátou dusíku by měl být zohledněn při hospodaření na zemědělských půdách. Tuto situaci lze vidět v tabulce 5 [11].

Tabulka 5. Odhadované ztráty N v důsledku denitrifikace v závislosti na teplotě půdy a nasycení vodou

Používání hnojiv, která vytvářejí nižší emise

Jedním z největších zdrojů emisí skleníkových plynů ze zemědělství je aplikace hnojiv. Znalost účinků různých typů používání hnojiv na míru emisí a výběr vhodných hnojiv proto může pomoci snížit emise. Za tímto účelem byla ve studii provedené v Číně porovnána množství emisí skleníkových plynů u různých typů hnojiv a pokusilo se určit hnojiva s nejnižšími emisemi a nejnižšími náklady [12]. Podle získaných údajů, když se neberou v úvahu přímé emise N₂O z pozemku, tvořily emise z hnojiv 48 % celkových emisí vznikajících při produkci. Výzkumníci uvedli, že snížení emisí z hnojiv je nezbytným a prioritním opatřením a podle jejich výsledků uvedli, že hydrogenuhličitan amonný, superfosfát vápenatý a chlorid draselný jsou hnojiva s nejnižšími emisemi skleníkových plynů. Bylo zdůrazněno, že při použití těchto hnojiv bude dosaženo 49% snížení množství emisí.

Na rozdíl od jiných dusíkatých hnojiv se při aplikaci močovinového hnojiva do půdy uvolňuje CO₂ přidaný během procesu průmyslové výroby. Močovina (CH₄N₂O) se za přítomnosti vody a enzymů ureázy mění na amonné (NH₄⁺), hydroxylové (OH^-) a hydrogenuhličitanové (HCO₃^-) ionty. Vzniklý HCO₃^- se po přidání vápna rozloží na CO₂ a H₂O a tím se CO₂ uvolní z půdy [13].

Je třeba rozšířit studie o určování příspěvku různých typů hnojiv k emisím skleníkových plynů v půdách s různými vlastnostmi a je třeba věnovat pozornost výběru hnojiv, která v těchto regionech způsobují méně emisí.

Zvyšování obsahu organické hmoty v půdě

Správné řízení výživy rostlin v zemědělských oblastech by mělo být zváženo společně se zadržováním organického uhlíku v půdě. Obecně platí, že používání organických hnojiv a kompostu zlepší zásobu organického uhlíku v půdě více než použití anorganických hnojiv. Když je množství organické hmoty v půdě nízké, zdraví půdy je negativně ovlivněno a produktivita klesá. Na druhou stranu zvýšení množství organického uhlíku v půdě je také cestou ke zvýšení sekvestrace uhlíku, protože zvyšuje kapacitu zemědělských ekosystémů absorbovat atmosférický CO₂ a ukládat jej v půdě [14]. Spalování rostlinných zbytků po sklizni a nadměrné používání chemických hnojiv vede k úbytku biologických zdrojů, což oslabuje potenciální kapacitu zemědělského ekosystému jako jímače uhlíku a může také vést ke zvýšení emisí způsobených hnojením.

Ve studii provedené za tímto účelem byly zbytky plodin kompostovány s hnojem a byly zkoušeny různé aplikace při střídání ozimé pšenice a kukuřice [15]. Ve studii byly vyzkoušeny čtyři různé aplikace hnojiv: 100 % hnůj, 100 % minerální dusík, 75 % hnůj + 25 % minerální dusík a 50 % hnůj + 50 % minerální dusík. Podle získaných výsledků bylo konstatováno, že nahrazením chemického hnojiva organickým se výrazně snížily emise skleníkových plynů a výnos pšenice a kukuřice se zvýšil s přídavkem statkových hnojiv. Výzkumníci zdůraznili, že pokud bude průmyslové hnojivo nahrazeno organickým, zemědělský ekosystém se změní ze zdroje uhlíku na pohlcovač uhlíku a emise skleníkových plynů se sníží.

Používání hnojiv se zvýšenou účinností

Zvyšování účinnosti hnojiv, minimalizace možných ztrát v půdě a zajištění většího využití živin obsažených v půdě se v posledních letech stalo široce preferovanou metodou. Tato hnojiva, která jsou obecně nazývána jako hnojiva se zvýšenou účinností, jsou definována jako „hnojivé produkty, které mají vlastnosti, které zvyšují příjem rostlin a snižují ztráty živin“ [16]. V takových produktech, jejichž cílem je zvýšit účinnost dusíkatých hnojiv, se používají různé metody, jako je obalování, zapouzdření a přidávání inhibitorů. Hnojiva s pomalým a řízeným uvolňováním a inhibiční hnojiva mají nejen vyšší účinnost využití dusíku, ale mají také potenciál snížit emise N₂O vyplývající z hnojení.

I když je zřejmé, že zařazení takových hnojiv do plánů hnojení je důležité pro zvýšení efektivity výroby a snížení emisí skleníkových plynů, jeví se jako nutnost výsledné náklady nějakým způsobem dotovat.

Mikrobiální hnojiva

Intenzivní používání agrochemikálií v zemědělství k uspokojení rostoucí poptávky po potravinách ve světě způsobuje rostoucí ekologické problémy. Stává se nevyhnutelným obrátit se na alternativní vstupy pro udržitelnější výrobu. Jedním z nich jsou mikrobiální hnojiva.

Mikroorganismy fixují atmosférický dusík do půdy při aplikaci na semena nebo půdu, podporují vegetativní růst zvýšením dostupnosti rostlinných živin nebo produkcí sekundárních metabolitů. Materiál sestávající z mikroorganismů žijících v rhizosféře, které mohou kolonizovat nebo vstupovat do rostlinných tkání, se nazývá biologické hnojivo [17]. Do této skupiny hnojiv, která se většinou skládá z bakterií fixujících vzdušný dusík, patří také bakterie rozpouštějící fosfáty a bakterie produkující hormony. Bakterie používané jako biologické hnojivo se obecně nazývají Rhizobacter podporující růst rostlin (PGPR). V dosud provedených studiích bylo pozorováno, že jako PGPR vynikají zejména druhy patřící do rodu Azotobacter, Azospirillum, Burkholderia, Pseudomonas, Bacillus a Paenibacillus [18].

I když často samy o sobě nestačí, je možné omezit používání lehce rozpustných průmyslových hnojiv pomocí mikrobiálních hnojiv. Obecně platí, že aktivní bakterie izolované z půdy mohou být úspěšně aplikovány s ohledem na jejich účinnost a adaptabilitu na prostředí, ve kterém jsou aplikovány.

Využití technologií precizního zemědělství při hnojení

Jednou z aplikací, které v posledních letech v zemědělství stále více převládají, jsou techniky precizního zemědělství. Jedná se o aplikaci, která vznikla jako výsledek integrace inovací v technologii se zemědělstvím a poskytuje významné výhody zejména ve velkých podnicích. Precizní zemědělství využívá metodu založenou na aplikacích s proměnlivou úrovní na oblasti s různými charakteristikami, namísto použití stejné aplikace na celou plochu v oblasti pěstování.

Aplikace hnojiv s proměnnou dávkou je jednou z aplikací v precizním zemědělství a v posledních letech se stala často preferovanou metodou, zejména při aplikaci dusíkatých hnojiv. Při realizaci aplikací hnojiv s proměnlivou dávkou se v zásadě používají dvě metody [19]:

• Jednou z nich je aplikace s proměnlivou rychlostí na základě mapy, která využívá mapy získané z parametrů měřených v terénu.

• Další metodou je aplikace s proměnnou rychlostí na základě senzoru. V aplikaci založené na senzorech není žádné mapování, ale měření jsou prováděna za pohybu pomocí senzorů v reálném čase na základě charakteristik půdy nebo rostlin. Data získaná z těchto měření jsou odeslána do aplikátoru s proměnlivou rychlostí a aplikace je provedena (obrázek 3).

Hlavním účelem obou metod je upravit množství hnojení podle zjištěných odchylek v půdě nebo rostlinách, spíše než aplikovat stejné množství hnojiva na celý pozemek.

Zdroje

1. FAO, (2023). FAOSTAT, Food oath Agriculture Organization of the United Nations. http://www.fao.org/faostat/en/#data, (Acces date: 16.08.2023).

2. IPCC, (2007) Climate Change 2007: The physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth AssessmentReport of the Intergovernmental Panel on Climate Change [Solomon, S., D. Qin , M. Manning , Z. Chen , M. Marquis , K. B. Averyt , M. Tignor and H.L. Miller ( eds .)]. CambridgeUniversity _ Press, Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA, 996 pp.

3. IPCC, (2013). Climate Change 2013: The physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. [Stocker, T.F., D. Qin, G.-K. Plattner , M. Tignor , S. K. Allen , J. Boschung , A. Nauels , Y. Xia , V. Bex and P. M. Midgley ( eds .)]. CambridgeUniversity _ Press, Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA, 1585 pp.

4. Sönmez İ, Demir H, (2011). Agricultural Nitrate Pollution and Its Negative Effects. 1st Ali Numan Kıraç Agricultural Congress and Fair with International Participation, 27-30 April, 2011, Proceedings Book: 287-294, Eskişehir.

5. Ekici, K., Alişarlı M. & Sancak, YC, (2008). “Nitrate and nitrosamines in cheese varieties”, YYÜ. Journal of the Faculty of Veterinary Medicine. 2:71-72

6. Gürel A, Avcıoğlu R, (2001). “Stress Resistance Physiology in Plants”, chapter 21, Editors: Özcan, S., Gürel, E., Babaoğlu, M., ''Plant Biotechnology II, Genetic Engineering and Applications'', Selçuk University Foundation Publications, 308-313.

7. Mortvedt JJ, (2001). Calculating Salt Index. Fluid Journal. 9(2):8-11.

8. Blair, G., (1993). Nutrients efficiency - What do we do really mean? In: PJ Randall et al. (Eds.), Genetics Aspects of Plant Mineral Nutrition. Proc. 4th Int. Symp. of genetics Aspects of Plant Mineral Nutrition , pp.205-13, Kluwer Academic Publications, Dordrecht, The Netherlands .

9. Lenka S, Rajendiran S., Vassanda Coumar M., Dotaniya ML and Saha JK, (2016). Impact of Fertilizers use on Environmental Quality. Souvenir of National Seminar on “Environmental concern for fertilizer use in future” at Bidhan chandra Krishi Viswavidyalaya , Kalyani on February 26, 2016. file:///C:/Users/pc/Downloads/Fertilizeruseonenvironment-JKSaha%20(2).pdf ( Acces data: 10.04.2019).

10. Karaman, M.R., & Turan, M. (2012). Sustainable Management Strategies oath Fertilizer Efficiency Parameters in Plant Nutrition. Soil Water Journal, 1(1), 15-21.

11. Anonymous, (2017). Code of Good Agricultural Practices. Good for Preventing Nitrate Pollution in Waters Caused by Agricultural Activities Agriculture Communiqué on the Code of Practices, COMMUNIQUE NO: 2016/ 46, https://www.resmigazete.gov.tr/eskiler/2017/02/20170211-12.htm, (Acces data: 21.08.2023).

12. Wang, ZB, Chen, J., Mao, S.C., Han, Y.C., Chen, F., Zhang, LF,... & Li , C.D. (2017). Comparison of greenhouse gas emissions of chemicals fertilizer types in China's crop production. Journal of Cleaner Production, 141, 1267-1274.

13. Snyder, CS, Bruulsema, TW, Jensen, TL, & Fixen. PE (2009). Review of greenhouse gas emissions from crop production systems oath fertilizer management effects. Agriculture , Ecosystems and Environment, 133: 247–266

14. Elbasiouny H, El- Ramady H, Elbehiry F, Rajput VD, Minkina T, Mandzhieva S, 2022. Plant nutrition below climate change oath soil carbon sequestration. Sustainability 2022, 14, 914. https://doi.org/10.3390/su14020914

15. Liu, H., Li, J., Li, X., Zheng, Y., Feng, S., & Jiang, G. (2015). Mitigating greenhouse gas emissions through replacement of chemicals fertilizer with organic manure in a temperate farmland. Science Bulletin, 60(6), 598-606.

16. Association of Americans plants Food Control Officials, (2013). AAPFCO Official Publication 65. AAPFCO, Little Rock, AR.

17. Çakmakçı R., (2005). Use of Rhizobacteria in Agriculture to Promote Plant Growth. Atatürk University Faculty of Agriculture Journal. 2005; 36(1): 97-107.

18. Çakmakçı, R., (2014). "Effect Mechanisms and Properties of Microorganisms That Can Be Used as Microbial Fertilizer, "Microbial Fertilizer Workshop, 23-24 October, Kastamonu, TC Ministry of Food, Agriculture and Livestock, 60th Anniversary. Directorate of Soil Fertilizer and Water Resources Central Research Institute , ILgaz /Kastamonu, Turkey , pp.5-17, 2014

19. Grisso, R., Alley, M., Thomason, W., Holshouse, D., & Roberson, G. T. (2011). Precision farming tools: variable -rate application. Virginia Cooperative Extension, 442-505. https://vtechworks.lib.vt.edu/bitstream/handle/10919/47448/442-505_PDF.pdf?sequence=1 (Acces data: 22.08.2023).