Udržitelné zemědělství

Jediným zdrojem lidské potravy je zemědělství. Při zajišťování globální potravinové bezpečnosti by udržitelné zemědělství mělo podporovat udržitelné hospodaření s půdou, vodou a přírodními zdroji. Aby bylo zemědělství udržitelné, musí poskytovat zboží a služby, které uspokojí potřeby současné i budoucí generace při zachování ziskovosti, environmentálního zdraví a sociální a ekonomické spravedlnosti [1, 2]. Systémy produkce potravin, stejně jako politiky a instituce, které podporují globální potravinovou bezpečnost, jsou stále více neschopné snížit potravinovou nejistotu nebo zajistit udržitelnost životního prostředí [3].

Udržitelný rozvoj

Udržitelnost je založena na principu „uspokojovat potřeby současnosti, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby“. Hlavním cílem udržitelnosti je, aby lidé na Zemi žili mírumilovně a dlouhodobě. Rozhodnutí na mezinárodní, národní a individuální úrovni se mohou řídit myšlenkou udržitelnosti [4].

Jak je znázorněno na obrázku 1, k popisu udržitelnosti se používají environmentální, ekonomický a sociální pilíř. Existuje mnoho problémů spojených s udržitelností životního prostředí, od znečištění až po řízení přírodních zdrojů. Hlavním cílem udržitelnosti životního prostředí je snížit dopad lidské činnosti na životní prostředí a zároveň podporovat obnovu a ochranu našeho přirozeného prostředí. Ochrana životního prostředí je často první věcí, která nás napadne, když uvažujeme o udržitelnosti. Koncept udržitelnosti však také zahrnuje sociální a ekonomickou udržitelnost [5].

Ekonomická udržitelnost se týká schopnosti ekonomiky udržovat určitou úroveň ekonomické produkce po neomezenou dobu. Zahrnuje dosažení rovnováhy mezi ekonomickou expanzí a tvorbou zisku s dopady na lidi a životní prostředí [6]. Sociální pilíř udržitelnosti odkazuje na hodnoty, které podporují rovnost a práva jednotlivců. Aby byla zajištěna sociální udržitelnost, musí být identifikovány a řízeny dopady pozitivních i negativních důsledků na lidi [7] .

Globální cíle, označované také jako Cíle udržitelného rozvoje (SDGs), byly stanoveny Organizací spojených národů (OSN) v roce 2015 jako součást Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj. Kvůli změně klimatu se tato agenda snaží snížit chudobu, zdravotní problémy, negramotnost a zpomalit ekonomický růst. SDGs jsou „návrhem k dosažení lepší a udržitelnější budoucnosti pro všechny“ a kromě 17 cílů k řešení těchto problémů zahrnují 169 cílů (obrázek 2). Během příštích 15 let se budou SDGs řídit národními rozvojovými plány [8] .

Vzhledem k tomu, že cíle udržitelného rozvoje jsou vzájemně propojeny, mnoho sektorů a průmyslových odvětví má dopad na různé otázky související s cíli udržitelného rozvoje, včetně zemědělství, které je zásadní pro dosažení cílů udržitelného rozvoje do roku 2030, jak je stanoveno OSN. Zemědělství je ústředním bodem mnoha cílů udržitelného rozvoje [9] . SDG #2, který se týká produkce potravin, vyzývá k „ukončení hladu, dosažení potravinové bezpečnosti a lepší výživy a podpoře udržitelného zemědělství“. Bez úspěšného a udržitelného zemědělského sektoru však nelze dosáhnout dalších cílů udržitelného rozvoje. Například výroba potravin je neoddělitelně spojena s dalšími výzvami v oblasti udržitelného rozvoje, včetně zajištění přístupu k čisté vodě a hygieně (SDG #6), zajištění přístupu k dostupné a čisté energii (SDG #7), podpory slušné zaměstnanosti a hospodářského růstu (SDG #8) a podpora odpovědné spotřeby a výroby (SDG #12). Zemědělství nepřímo ovlivňuje cíle udržitelného rozvoje pro život na souši (SDG #15), rovnost pohlaví (SDG #5), opatření v oblasti klimatu (SDG #13) a chudobu (SDG #1). Potraviny a zemědělství jsou ústředním bodem Agendy 2030, od vymýcení chudoby a hladu po boj proti změně klimatu a zachování přírodních zdrojů [8, 10].

Zemědělství a otázky udržitelnosti

Zemědělství čelí v 21. století mnoha výzvám. Hlavní problémy udržitelnosti, které musí potravinářský a zemědělský průmysl řešit, jsou hlad v rozvojových zemích, obezita ve vyspělých zemích, rostoucí ceny potravin, přetrvávající klimatické změny, rostoucí náklady na palivo a dopravu, nedostatky na globálním trhu, globální znečištění pesticidy, adaptace a odolnost škůdců, ztráta úrodnosti půdy a organického uhlíku, eroze půdy, klesající biodiverzita a desertifikace [11, 12].

Udržitelné zemědělství je životaschopnou možností, jak řešit základní a aplikované otázky produkce potravin ekologicky, ekonomicky a sociálně odpovědným způsobem. Znamená to vytvořit a uvést do praxe postupy řízení, které podporují organické procesy s cílem zachovat všechny zdroje, omezit odpad a chránit životní prostředí při zachování nebo zvýšení ziskovosti farmy. Je důležité pracovat s přirozenými půdními procesy [13, 14]. Kromě toho se obavy o dobré životní podmínky zvířat musí řešit také v zemědělských podnicích, které zahrnují hospodářská zvířata [1] .

Současné tempo růstu zemědělské produkce je neudržitelné kvůli škodlivým vlivům na přírodní zdroje a životní prostředí. Až 75 % genetické rozmanitosti plodin bylo ztraceno, jedna třetina zemědělské půdy byla znehodnocena a 22 % plemen zvířat čelí vyhynutí. Třináct milionů hektarů lesa je každoročně ztraceno kvůli jinému využití půdy a více než polovina rybích populací je plně využita. Hlavními problémy jsou rostoucí nedostatek a rychlé vyčerpání přírodních zdrojů v době, kdy rychle roste poptávka po zemědělských produktech a službách, jako jsou potraviny a krmiva. Očekává se, že oblasti s nejvyšší mírou potravinové nejistoty a závislosti na zemědělství zaznamenají nejrychlejší růst populace [15].

V systémech udržitelného zemědělství jsou plně využívány již existující toky půdní energie, cykly živin a vody, prospěšné půdní organismy a přirozená ochrana proti škůdcům [13]. Zemědělství je jak významným přispěvatelem ke změně klimatu, tak jedním z nejzranitelnějších hospodářských odvětví. Emise skleníkových plynů ze zemědělství se vyskytují jak v rámci farmy, tak na hranici změny využití půdy mezi přírodními ekosystémy a zemědělskou půdou. Představují zhruba 20 % všech emisí způsobených člověkem [16].

Jak je znázorněno na obrázku 3, v důsledku rovnováhy mezi rostoucími emisemi z farmy a klesajícími emisemi ze změn ve využívání půdy se celosvětové zemědělské emise (včetně emisí z procesů změny farmy a využívání půdy) blížily 11 miliardám tun ekvivalentu CO₂ (CO ₂ eq.) v roce 2019 [16]. Pouze emise skleníkových plynů související s plodinami a hospodářskými zvířaty přispívají zhruba 5 miliardami tun CO₂ eq. do atmosféry každý rok [17].

Největší absolutní emise měla v roce 2019 Asie (4 miliardy tun), zatímco nejvyšší emise na hlavu měly Oceánie a Latinská Amerika (4–6 tun na hlavu). Afrika zaznamenala největší nárůst (30 %) od roku 1990, zatímco Latinská Amerika zaznamenala největší pokles (20 %). Více než polovinu celosvětových zemědělských emisí připadá na Brazílii, Indonésii a Čínu. V Brazílii a Indonésii dominovaly národní zemědělské emise odlesňování a emise z požárů rašeliny, ale emise z farmy byly hlavním přispěvatelem v Číně [16].

Zemědělské podniky přispěly v roce 2019 více než 7 miliardami tun ekvivalentu CO₂ (eq.), což je 9% nárůst od roku 1990. Dvě třetiny emisí metanu a oxidu dusného tvoří hospodářská zvířata. Změny ve využívání půdy přispěly 3,5 miliardami tun ekvivalentu CO₂ , z nichž většina pochází ze ztrát uhlíku při odlesňování a požárech rašelinišť. Od roku 1990 se první snížil o přibližně 30 %, zatímco druhý vzrostl o téměř 60 % [16].

Udržitelné zemědělství a energetika

Aby bylo možné uspokojit rostoucí světovou poptávku, učinit ji exkluzivnější, bezpečnější a udržitelnější a zároveň splnit požadavky Pařížské klimatické dohody a Agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030, musí být energetické a potravinové systémy transformovány. Systémy zásobování potravinami a energií mají významný dopad na životní prostředí, ekonomiky a společnost jako celek, což je činí nezbytnými pro dosažení mnoha cílů udržitelného rozvoje [18] .

Současná spotřeba energie v potravinovém systému je neudržitelná. Kvůli nedostatku dostupné, spolehlivé a udržitelné energie pro miliony lidí a malé a střední zemědělsko-potravinářské podniky dochází ve fázích po sklizni ke značným ztrátám potravin. Než se vůbec dostanou na trh, ztratí se asi 14 % celosvětově vyrobeného jídla [19]. Ztráty potravin se řeší v celém dodavatelském řetězci, protože snižování odpadu vede k nižší poptávce po půdě, vodě a energii a také k nižším emisím [20]. V roce 2019 zaplatilo více než 2,6 miliardy lidí nepřiměřené množství peněz za život bez přístupu k čistým palivům a technologiím na vaření [18].

Třetinu celkové světové konečné spotřeby energie tvoří zemědělské a potravinářské systémy, většina z toho v posklizňových procesech a jako fosilní paliva [21]. V určitém bodě hodnotového řetězce vedou ztráty potravin ke ztrátě asi 30 % této energie [18].

Všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin až po konečnou spotřebu jsou zahrnuty do zemědělsko-potravinářských dodavatelských řetězců [12]. V globálním zemědělsko-potravinářském systému je zemědělství primárním zdrojem emisí skleníkových plynů. 10 % až 15 % světových emisí skleníkových plynů lze přímo připsat zemědělství. Až o 30 % více emisí vzniká přidáním změn ve využívání půdy a odlesňováním k výrobě krmiva pro zvířata. Metan a oxid dusný, které dohromady tvoří asi 22 % celosvětových emisí, jsou také primárně produkovány zemědělstvím [22].

Energie může pomoci dosáhnout udržitelného zemědělství. Toho lze dosáhnout začleněním účinných energetických technologií a obnovitelné energie do zemědělských systémů; využívání odpadu ze zemědělsko-potravinářského průmyslu k výrobě obnovitelné energie, snižování emisí skleníkových plynů souvisejících s odpady a zachycování uhlíku v půdě a energetických plodinách pomocí biohnojiv vyrobených z biomasy. Dostatek energie v potravinových řetězcích by mohl pomoci s přizpůsobením se změně klimatu zvýšením odolnosti vůči měnícím se povětrnostním podmínkám a případně zvýšením příjmů prostřednictvím diverzifikace produktů a služeb, činností s přidanou hodnotou a vytváření místních pracovních míst [18].

Literatura

1. FAWC, Udržitelné zemědělství a dobré životní podmínky hospodářských zvířat, Výbor pro dobré životní podmínky hospodářských zvířat 2016: Londýn, Spojené království.

2. HLPE, Potravinové ztráty a plýtvání v kontextu udržitelných potravinových systémů. Zpráva panelu expertů na vysoké úrovni pro potravinovou bezpečnost a výživu Výboru pro světovou potravinovou bezpečnost, Řím. 2014.

3. Pretty, JN, J. Thompson a F. Hinchcliffe, Udržitelné zemědělství: dopady na produkci potravin a potravinovou bezpečnost. Mezinárodní institut pro životní prostředí, rozvoj. Řada Gatekeeper, 1996(60).

4. Perdan, S., Koncept udržitelného rozvoje a jeho praktické implikace. , in Udržitelný rozvoj v praxi: Případové studie pro inženýry a vědce. 2. vyd. John Wiley & Sons Ltd, 2011. s. 3-25 , A. Azapagic, editor. 2011.

5. Heinberg, R. a D. Lerch, Co je udržitelnost? The post carbon reader, 2010. 11 : s. 19.

6. Goniadis, G. a M. Lampridi, Úvod do udržitelného rozvoje , ed. N. Moussiopoulos. 2015: Mezinárodní helénská univerzita.

7. Purvis, B., Y. Mao a D. Robinson, Tři pilíře udržitelnosti: při hledání koncepčních původů. Sustainability Science, 2019. 14 (3): str. 681-695.

8. OSN. Cíle udržitelného rozvoje, Organizace spojených národů . 2022 13. 10. 2022]; Dostupné z: https://unstats.un.org/sdgs/ .

9. OSN, Transformace našeho světa: Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj, Organizace spojených národů, A/RES/70/1, 2015 . 2015.

10. Nhemachena, C., et al., Měření základního indexu cílů udržitelného rozvoje souvisejících se zemědělstvím pro jižní Afriku. 2018. 10 (3): str. 849.

11. Lichtfouse, E., et al., Agronomie pro udržitelné zemědělství. Přezkoumání. Agronomie pro udržitelný rozvoj, 2009. 29 (1): str. 1-6.

12. Gorjian, S., et al., Udržitelné potraviny a zemědělství: Využití technologií obnovitelné energie. Aktuální zprávy o robotice, 2022. 3 (3): str. 153-163.

13. Chel, K., Obnovitelná energie pro udržitelné zemědělství. Agronomie pro udržitelný rozvoj, Springer Verlag/EDP Sciences/INRA, 10.1051/agro/2010029. hal00930477, 2011. 31 (1): Str. 91-118.

14. UNDP, Sustainable Agriculture , v The International Guidebook of Environmental Finance Tools, United Nations Development Programme (UNDP) . 2012, Organizace spojených národů

15. FAO. Udržitelné zemědělství . 2021 09.10.2022]; Dostupné z: https://www.fao.org/sustainable-development-goals/overview/fao-and-the-2030-agenda-for-sustainable-development/sustainable-agriculture/en/ .

16. FAO, Emise ze zemědělství a lesní půdy. Globální, regionální a národní trendy 1990–2019. FAOSTAT Analytical Brief Series No 25. Řím. 2021.

17. Tubiello, F., Emise skleníkových plynů v důsledku zemědělství . 2019.

18. FAO a IRENA, Obnovitelná energie pro zemědělsko-potravinářské systémy – K cílům udržitelného rozvoje a Pařížské dohodě. Abu Dhabi a Řím. https://doi.org/10.4060/cb7433en , 2021.

19. FAO, Ztráta potravin a plýtvání se musí snížit pro větší bezpečnost potravin a udržitelnost životního prostředí, Organizace pro výživu a zemědělství, Řím, www.fao.org/news/story/en/item/1310271/icode/ . 2020.

20. FAO, „Energy-Smart“ Food for People and Climate Issue Paper, Food and Agriculture Organization, Řím. 2011.

21. FAO, Energetika, zemědělství a změna klimatu směrem k energeticky chytrému zemědělství, Organizace OSN pro výživu a zemědělství. 2016.

22. Andreas Gattinger, JJ, Adrian Muller, Friedhelm Göltenboth a Jørgen Olesen, Zmírňování skleníkových plynů v zemědělství Výzva a příležitost pro zemědělskou politiku . 2011: Stuttgart.